DĚJINY LŽÍ: Kdy měli lidé nejkratší životy?

I ti největší odpůrci dějinného „pokroku“ přiznávají, že přece jen jedna křivka historického vývoje se line pozitivním směrem – a týká se to průměrné délky života. Taková křivka mluví zdánlivě jasně – pokud je vám přes padesát, patrně si oddechnete, že jen v posledních desetiletích lidé žijí až do tak vysokého věku, zatímco v pravěku byste byli mrtví někdy krátce po maturitě. Hnedle je člověk rád, že žije v dnešní době, takže má po oné padesátce ještě třeba dobrých třicet let k dobru. Díky, RTG a sono a pilulky, že existujete! Nebo ne?

Pak se člověk na chvíli zamyslí a poškrabe si zátylek. Průměrná délka lidského života v České republice je 77 let, ale Novák z přízemí zemřel už v pětačtyřiceti a jeho žena o dva roky později, kolega podlehl infarktu v padesáti, zatímco otce zahubila rakovina v pětašedesáti…  Narození v polovině osmnáctého století se v průměru dožívali tak pětačtyřiceti, ale tento bodrý muž (nar. 1749) se nechal vyfotit ve věku sto tři let a na umření moc nevypadal:

Že by náhoda? Ale kdeže. Ve skutečnosti se totiž délka života změnila úplně jinak, než bychom dle slepé statistiky předpokládali. Nejdříve zkusme spočítat jednoduchý příklad založený na statistice, kterou najdeme i v pramenech – v devatenáctém století měla průměrná britská rodina čtyři děti, z toho dvě zemřely před dosažením dospělosti (a pravděpodobně se již narodily mrtvé, nebo zemřely před pátými narozeninami).

Otec: dožil se 80

Matka: dožila se 80

Dítě č. 1: dožilo se 1 roku

Dítě č. 2: dožilo se 2 let

Dítě č. 3 nezemřelo v dětství a jeho šance na delší život se tak rapidně zvýšily, dožilo se 80 let

Dítě č. 4 mělo také štěstí a dožilo se 80 let

V průměru tedy příslušníci této rodiny žili 53,8 let. A to se zdá málo, že? Můj táta zemřel ve věku 52 a to nebylo v osmáctém století, to bylo před sedmi lety…

Zkusme jiný příklad, necháme naši „matku“ zemřít při porodu dítěte č. 4 ve věku třiceti let, ostatní hodnoty ponecháme stejné. Průměr nám klesne na 45,5 let. A jsme doma, aniž bychom dokonce zabili jedno dítě v pětadvaceti ve válce. Ani jeden z členů naší vzorové rodiny tedy nezemřel ve středním věku, ačkoliv průměr by nás k takové úvaze sváděl. Ti, kdo se dožili 45, se v našem případě dožili i 80. A tři další zemřeli mnohem, mnohem dříve. Myslím, že tento model je dost realistický.

V tuhle chvíli si asi už člověk řekne, že lidé byli vlastně velmi odolní, když se řada lidí v minulosti (a je už celkem jedno, o kterém století mluvíme) dožila věku 50 plus. Vypovídá to především o tom, že dokázali přežít vlastní porod, nepodlehli žádné dětské nemoci, nepadli ve válce, nevykrváceli při porodu, neutrpěli žádný úraz a fatální se pro ně nestala ani žádná z mnoha epidemií (tyfu, cholery, TBC atp.). Jejich tělo si muselo poradit se špatnou stravou, z našeho pohledu nepravidelnou, nevyváženou a jednostrannou. O čisté vodě si mohla většina nechat zdát, navíc nádrže se vyráběly z olova, což je samozřejmě z dlouhodobého hlediska vysoce toxická látka. Pořád vám je to málo? Neexistovaly dovolené, pracovní doba dělníků činila až osmnáct hodin, přičemž lidé pracovali už od svých čtyř, pěti let. Ani bohatší neměli na růžích ustláno, v patnácti se běžně chodilo už na vysokou školu a pak dotyčný právník, medik nebo duchovní pracoval tak dlouho, jak to jen šlo (tedy prakticky do smrti), důchody neexistovaly. Tak co, troufli byste si?

Vypovídající jsou také historické prameny, v nichž se dočteme o tom, co v té či oné kultuře a epoše znamenalo být „starý“ a co byl „požehnaný věk“. Většinou se mluví o sedmdesátce, osmdesátce, ale i o stovce. Pomineme-li pravěk, nebylo dožití i oné stovky nikdy nereálným, generace narozená v půlce osmnáctého století (tedy jako onen pán na fotografii výše) byla na stoleté poměrně bohatá, což se dá vysvětlit snad jen tím, že životní úroveň byla již poměrně vysoká, ale lidé ještě nežili v tak špinavých a přelidněných městech, jako tomu bylo o sto let později. Vysoká byla ale (až do nedávné doby) úmrtnost dětí a s tím byla spojená také vyšší úmrtnost rodiček – a tento fenomén měl za následek, že průměrná délka života se nikdy nemohla přiblížit „požehnanému věku“ sedmdesáti let. Až když se podařilo snížit kojeneckou úmrtnost, okamžitě vzrostla i průměrná délka života. Toho se docílilo jen ve třech poměrně jednoduchých krocích: 1. začala se používat dezinfekce a antibiotika, 2. bylo vynalezeno očkování, 3. změnily se zákony o pracovní době, takže ženy nemusí ihned po porodu zpět do práce, ale mohou být na mateřské a kojit dítě vlastním mlékem.

Nyní zkusme naši modelovou rodinu z devatenáctého století opečovávat dle výše zmíněných tří kroků – zachráníme tak pravděpodobně matku před smrtí v důsledku porodu, děti nám nezemřou na dětské choroby, protože jsou očkované a kvalitní mléko jim posiluje imunitu:

Matka, otec a všechny čtyři děti se nám dožijí osmdesáti let. A že jim nabídneme dovolené, víkendy, přísun čerstvé zeleniny a ovoce po celý rok atp. dožijí se všichni ve zdraví a štěstí onoho požehnaného věku, stovky. Ale ejhle. Statistika totiž říká, že dnešní lidé se v průměru dožívají sotva osmdesátky, přičemž kojenecká úmrtnost je zanedbatelně nízká. Takže znovu – dnes se lidé dožívají sotva osmdesátky – toho věku, kterého dosáhl náš modelový „otec“ bez problémů i za tvrdých podmínek devatenáctého století. To je vážně k zamyšlení. Kde se stala chyba? Nejsme ti neduživí chudáci vlastně my?

A tak se dnes lidé bláhově smějí: „Já, ve svých čtyřiceti bych byl ve středověku dávno mrtvý!“ Ale proč ne, mají vlastně pravdu, dnešní lidé jsou očividně tak křehcí, že by ve středověku nepřežili ani týden. To by se asi pro změnu lidé ve středověku za břicho popadali, jaké jsme to padavky. Inu, kdo se směje naposled…

Dnes lidé trpí tzv. „stařeckými nemocemi“ už v rané dospělosti; některé nemoci se nebývale rozšířily a není proti nim prakticky žádného léku – například alergie či obezita vysokého stupně; smrtelné nemoci, které již umíme poměrně úspěšně léčit (syfilis) nahradily nemoci nové, obdobně nebezpečné a dosud nevyléčitelné (AIDS). Kojenecká úmrtnost je ve většině zemí světa na ústupu, ale stejným tempem přibývá neplodných párů. Situace opravdu není nijak povzbudivá ani v rozvinutých zemích.

Ale nechme čísla čísly. Ani dlouhý život nám nezaručí, že budeme šťastní. Lidé v průběhu celých staletí prosili boha, aby někomu život vzal a jinému dopřál ještě alespoň pár let. Ze statistického hlediska jsou sebevrazi jen o ničem nevypovídajícím vzorkem lidí, ale ve skutečnosti jejich množství může v řadě momentů svědčit o stavu společnosti. Je snad náhodou, že nyní páchají sebevraždu čím dál častěji lidé, kteří měli to „štěstí“ dožít se více než jen průměrného věku – ale v těžké depresi?